Asertivita aneb jde o princip

18. 10. 2013 22:17:43
Každý den se člověk dostává do obyčejných situací, které ale často zkoušejí jeho charakter – ráno test slušného chování, když necháte sednout v metru staříka o holi; v práci empatie a trpělivost při jednání s různými druhy lidí; žebráci na ulici zkoušejí, jak moc máte dobré srdce (a plnou peněženku), a tak dále. I takový nástup do autobusu se může stát testem – v mém případě testem asertivity.

Protože rodiče bydlí za Prahou, jezdím za nimi příměstským autobusem docela často – dokud jsem tam bydlela, v autobuse jsem byla každý den. Při čekání na příjezd příměstského autobusu se lidé stavějí do fronty, protože se nastupuje jen předními dveřmi a člověk musí řidičovi zaplatit nebo ukázat jízdenku. Fronta se vytváří proto, že přece „nejsme žádný Pražáci, co se neuměj chovat a strkaj se jak zvířata“ (to jsem tam vážně jednou zaslechla!). Při stání ve frontě mě ale napadá, jestli by to strkání nebylo přece jen lepší.

Situace, co popíšu, je celkem běžná – tahle konkrétní se stala asi před měsícem.

Přicházím k už celkem dlouhé frontě a spořádaně se postavím na konec, asi půl metru až metr od posledního člověka. Připadá mi naprosto logické, že když jeho i svůj osobní prostor narušovat nemusím, tak ho narušovat nebudu, a na chodníku je místa dost... K takovým úvahám ale asi lidé, co přijdou později, nedospěli.

Dvě ženy, co přijdou po mně, si nestoupnou za mě, ale vedle mě. Ani o ždibíček víc dopředu nebo dozadu. Během čekání, než přijede autobus, mě napadá spousta otázek, které bych ráda těmto „bokovkám“ položila, kdybych sebrala odvahu. Například: „My se známe?“ nebo „Jestli chcete předběhnout, proč si nestoupnete rovnou přede mě?“ případně „Vy čekáte na jiný autobus? No, že stojíte v jiné frontě,“ a tak podobně. Sice vcelku nejde o nic a nestojí to za to, aby se tím člověk zaobíral, ale stejně mě to štve – ne to, kde bokovky stojí, ale to, že se nedokážu ozvat. Zatímco tiše zuřím a sbírám odvahu (kterou stejně nikdy nepoberu), přichází další člověk.

Ten si sice stoupne už klasicky za mě, ale pojem jako osobní prostor (někdy bohužel i pojem deodorant) v životě neslyšel. Stojí tak blízko mě, až se mi ježí chlupy na krku, a když se fronta o málo pohne dopředu (klid, autobus nepřijel, to jen lidi se tam víc hustí, asi taky neznají osobní prostor), člověk za mnou postoupí o víc než já a narazí mi do batohu. To ho ale vůbec netrápí. Já zase tiše zuřím. Na rozdíl od těch vedle mě si ale s tímhle dokážu poradit, a bez konfrontace.

Fígl je v tom, nechávat za sebou nohu. Když popostoupím nebo jen přešlápnu, přenesu váhu na jednu nohu a tu druhou nechám za sebou. Sice veškeré pokusy, aby to vypadalo ležérně nebo elegantně, ztroskotaly, a já vypadám, jak když mám tu nohu zlomenou, ale plní to svůj účel. „Lepič“ o nohu zakopne, a protože ji nestáhnu, je nucen zůstat stát až za mojí nohou. Jediná nevýhoda je, že tahle metoda se musí udržovat po celou dobu stání ve frontě, takže nejen že mě za chvíli začne ta noha bolet, ale při příjezdu autobusu a postupování fronty vypadám jak válečný veterán, co za sebou tahá nefunkční končetinu. Ale aspoň jsem se zbavila lepiče.

S bokovkami vedle mě to je horší. Celou dobu postupují vedle mě, ale po každém kroku jsou o několik centimetrů víc vepředu, zdánlivě náhodně. Přede dveřmi se ve mně vaří krev na maximum. Ve většině případů mě bokovky nepředbíhají, a když už ano, nechávám to plavat – vždyť o nic nejde. Jenže tentokrát se bokovky drze chtěly nacpat do dveří přede mě, a já si pomyslela: zase budu splachovací? Zase si nechám dělat na hlavu? Můj vztek zadupal mojí stydlivost a já před bokovky strčila ruku se slovy: „To vás ve škole neučili, že předbíhat se nemá?“ Lepič za mnou dodá: „JO!!“ Bokovky mrmlají, ale už se nikam nehrnou; nadmutá pýchou nad obhájením principu fronty nastupuju do autobusu. Moje vnitřní já zvedá ruce ve vítězném gestu a uklání se aplaudujícím davům všech příkoří mého života. Slibuji sama sobě, že odteď budu asertivnější a ozvu se pokaždé, když budu v právu. Jde hlavně o princip!

Takže, když mě dnes ve frontě v obchodě předběhla jedna holka, vzpomněla jsem si na tuto příhodu. Odhodlaně jsem se nadechla, otevřela pusu...a nic. Odvaha byla pryč. No, ale nevadí; příště se ozvu! A když ne příště, tak přespříště. Nebo někdy potom. Vážně. Určitě...snad.

Autor: Daniela Boďová | pátek 18.10.2013 22:17 | karma článku: 12.56 | přečteno: 547x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Tien Tran Tat

Jak si vybírám vietnamskou restauraci

Moje návštěva neznámé vietnamské restaurace probíhá takhle. Chvilku koukám na menu. Poté zaváhám jestli mám dát tolik peněz pro trochu jídla. Odejdu. Projdu si vedlejší bistra. Nakonec rozhodne, že je podpořím. Vracím se.

2.3.2024 v 15:16 | Karma článku: 36.73 | Přečteno: 2627 | Diskuse

Renata Staňková

V tomhle Alenu Schillerovou chápu.

Člověku je kolem šedesáti a když si zajde k holiči, nechá si udělat řasy, obočí, trochu se přišmrncne a pěkně obleče, tak to ještě taková hrůza není. Jenže to není ani žádná hitparáda.

2.3.2024 v 7:42 | Karma článku: 14.89 | Přečteno: 559 | Diskuse

Tien Tran Tat

Další zima mezi vámi

Když jsem si včera počítal, tak toto je moje 29tá zima strávená v ČR. Nechci dál říkat ČR, zní to moc státně. Budu místo toho říkat "mezi námi'. Mimo nás jsem strávil 2 zimy. A to v severním a jižním Vietnamu. Jinak nikdy jinde.

1.3.2024 v 10:23 | Karma článku: 23.87 | Přečteno: 344 | Diskuse

Vlastík Fürst

Jen jednou za čtyři roky

Vzpomínám, jak kolem naší planety prolétala v roce 1986 Halleyova kometa. Těšil jsem se, až ji uvidím. Nechtěl jsem ji propásnout, protože až kolem nás poletí v roce 2061, já u toho už nejspíš nebudu.

29.2.2024 v 8:10 | Karma článku: 17.44 | Přečteno: 282 | Diskuse

Martin Irein

O panu Jozefovi

Mezi postavami, které jsem během svého života potkal, měl sice menší, nicméně výraznou roli pan Jozef.

26.2.2024 v 16:06 | Karma článku: 16.21 | Přečteno: 324 | Diskuse
Počet článků 4 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 708
Práce, škola, záliby...jako kdekdo:)

Bianca Censori šokovala Paříž odhaleným klínem, pokutě se však vyhnula

Architektka Bianca Censori (29), která je manželkou rapera Kanye Westa (46), opět šokovala veřejnost svými outfity. V...

Zemřela slovenská moderátorka, oblíbený byl její pořad, který pomáhal dětem

Zemřela moderátorka a logopedka slovenské dětské televizní stanice JOJko Lucia Palugyayová. Bylo jí 47 let. Na...

Nikdy jsem nebyla stydlivá, vzpomíná Heidi Janků na focení pro Luckyboy

Zpěvačka Heidi Janků (61) zavzpomínala na pobyt v Monaku, kam se přestěhovala kvůli práci svého manžela Iva Pavlíka. V...

Tělo se na ně neumí adaptovat. Studie odmítla vysoce zpracované potraviny

Není prostor na námitky. Pokud jste čekali na konečné postrčení, proč se opravdu vzdát vysoce zpracovaných potravin...

Princ William zrušil na poslední chvíli z osobních důvodů účast na akci

Britský princ William (41) odřekl svou účast na úterní vzpomínkové slavnosti na hradě Windsor. Na bohoslužbu za...